Tři pohřby a jedna svatba

Čt 22.října 2009

Letos se vdalo či oženilo o polovinu míň Čechů než před třiceti lety. Ve velkých městech, a zvláště pak v Praze, se padesát procent pohřbů koná bez obřadu. Že by tenhle národ definitivně zanevřel na tisícileté rituály? Zatímco podle některých odborníků dohání počet církevních sňatků civilní svatby, psychologové upozorňují, že vyprazdňováním rituálů děláme velkou chybu.

Tři pohřby na jednu svatbu. Přesně takový je poměr počtu úmrtí a sňatků v České republice za první pololetí roku 2009. Neradostná statistika, ale sama o sobě by jen odrážela realitu, že dnešní populace - i přes momentální baby boom - prostě stárne. Klasické pohřby do země ale masově ustupují rozloučením bez obřadu a také svatbu považuje stále větší množství lidí za zbytečnou formalitu. Narůstá počet alternativních způsobů soužití, pokud se svatba přece jen koná, pak jsou novomanželé mnohem starší než dřív: Podle statistiků se v letech 1993 až 2004 zvýšil průměrný věk při prvním uzavřením sňatku zhruba o pět let a do 25 let se dnes vdává jen čtvrtina žen. Patří rituály do starého železa a nemají nám už co nabídnout? Jsou to pro nás vyprázdněné úkony, u nichž postrádáme hlubší smysl?

Odrazový můstek

Rituál je způsob chování založený na tradičních pravidlech a díky své opakovatelnosti slouží k upevnění společenské organizace a norem. Účastníci rituálu se navzájem ujišťují, že k sobě patří a mohou se na sebe spolehnout. Rituál s sebou ovšem přináší i duchovní náboj a hluboký emociální prožitek. Pokud ho necítíme, rituál ztrácí svůj smysl. Jednoduše řečeno, rituál nám připomíná, že jsme součástí něčeho většího (generací, společnosti, vesmírného řádu) a pomáhá nám zvýraznit chvíle, které nám poskytnou odrazový můstek do nové životní etapy, udávají rytmus - křtiny, maturita, promoce, svatba, pohřeb, ale třeba i velikonoční či vánoční svátky. „Rituály lidem říkají, aby nezapomněli na nic důležitého," vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš a dodává, „v případě svatby lze říci, že její rituály připravují novomanžele spíše na problematičtější chvilky, které je v manželství čekají. Například že se budou muset naučit spolupracovat (společné zametání střepů rozbitého talíře či řezání špalku), že budou muset překonávat překážky (průchod špalírem svatebních hostů, kteří jim brání projít) nebo že by ze „společného krajíce" měli brát i dávat rovným dílem (společné pojídání polévky). No a v případě pohřbu je to jasné - prožití pohřebního obřadu umožní lidské psychice se se zemřelým vnitřně rozloučit. Pokud k tomu nedojde, hrozí takzvaný Zeigarnikové efekt nedokončené úlohy, tedy že se budeme k neukončenému, neodžitému traumatu stále vracet."

Babička si to nepřála

Pohřební rituály patří k nejstarším kulturním projevům vůbec, provozovali je už neandrtálci a antropologové dokonce tvrdí, že zavedením smutečních obřadů a pohřbívání svých mrtvých se stal člověk vlastně člověkem. Teolog a kněz Tomáš Halík ve své knize Prolínání světů označuje současné opomíjení pohřbů za projev dehumanizace společnosti, která jako by se s tímto trendem vracela zpátky do zvířecí říše. Proč k tomu dochází? „Řeknu-li to tvrdě, lidé si rozmyslí, jestli mají dát pětadvacet až třicet tisíc za pohřeb, nebo jestli těmi penězi zafinancují svoji dovolenou, což je pro ně pochopitelně daleko pozitivnější zážitek," říká ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julius Mlčoch. „Své rozhodnutí pro pohřeb bez obřadu pozůstalí většinou zdůvodňují tím, že celý ten ceremoniál je pro ně stresující nebo že si to babička nepřála a podobně. Ale podle mého názoru to není dobrá volba. Každý psycholog vám řekne, že proces zármutku má několik fází a právě smuteční obřad nastartuje fázi vyrovnávání se se ztrátou blízkého. Počet pohřbů bez obřadu v České republice je obtížně vyčíslitelný a jsou tu také velké regionální rozdíly, ale dá se říct, že je jich zhruba třetina. Tento trend se začal projevovat asi před 15 lety, a od té doby se procento bezobřadých pohřbů drží zhruba na stejné úrovni. V Praze je to zhruba každý druhý pohřeb, ale už i na vesnicích jejich počet stoupá."

Jsme nevěřící a veselí

Důvodů pro ignorování tradičních pohřebních obřadů je několik: komunistická minulost potlačila vliv církve a církevní pohřby, v Česku žije velké procento ateistů, pro které rozloučení se s příbuzným postrádá tradiční náboženský přesah, častokrát vnímáme smrt jako něčeho negativního, co do našeho „zábavného a veselého" životního stylu zaměřeného na výkon a vítězství jaksi nezapadá. A v neposlední řadě jsou tu ty peníze.

I když jejich argument by se alespoň částečně dal zpochybnit tím, že ani rozloučení bez obřadu není zadarmo - zaplatíte za něj deset až patnáct tisíc (pohřební služba odveze tělo zesnulého a vy pak zpátky dostanete urnu s popelem). Čestnou výjimku v módě bezobřadných pohřbů tvoři Romové, kteří si potrpí na okázalé pohřební průvody doprovázené velkými rodinnými sešlostmi. Praha ostatně ještě živě pamatuje na podobný rituál, při kterém tisícovka lidí doprovázející na poslední cestě syna provozovatele matějské pouti Václava Kočku mladšího zablokovala ve městě dopravu.  

Hrobařina je dřina, které ubývá

Jeden ostravský hrobník, který si nepřál být jmenován, a tak mu říkejme třeba František, kope hroby už patnáct let. „Vlastně mě k tomu přivedl můj tchán, který začal kopat hroby, protože se kvůli zranění nemohl vrátit k vrcholovému sportu. Hrobařina - to je taková jistota. Každý jednou musí umřít," tvrdí František, který má jako „kopidol", jak se na Slezské Ostravě hrobníkům říká, na hrobařské práce koncesi, včetně oprávnění kopat hroby v celé Evropské unii. Ročně jich prý zvládne i přes čtyři sta. V oboru posledních věcí člověka pracuje také jeho manželka, bratr i syn, který ještě studuje vysokou školu. „Je to tvrdá dřina - když je potřeba pohřbít mrtvého, nikoho nezajímá, jestli je venku minus pět, prší, nebo jsou vedra," vypráví František a dodává, že počasí ovlivňuje i cenu za vykopání hrobu: „Průměrně zaplatíte čtyři až pět tisíc, ale záleží na tom, jestli je zima, nebo léto, jestli je zem zmrzlá, nebo podmáčená, bahnitá a tak dál." Svoji profesi považuje za smutnou jen v určitém ohledu. „Víte, když zemře starý dědeček, na pohřbu mu zahrají písničku, kterou měl rád, a všichni jeho blízcí se s ním jdou rozloučit, je to vlastně přirozené. Ale když třeba tragicky zahyne malé dítě a já pak mluvím s těmi rodiči, je to hrozné, to nesu pořád hodně těžce."

Podle oficiálních údajů Sdružení pohřebnictví v ČR je u nás až osmdesát procent zesnulých spáleno v krematoriu, což je nejvíce v celé Evropě. A František statistické údaje jen smutně potvrzuje: „Ano, kremací je stále víc a já mám kvůli tomu méně zakázek. Ale že by jednou klasické pohřbívání v rakvi zmizelo úplně, toho se nebojím. Například třeba pro židy je kremace naprosto nepřijatelná věc. Já sám bych dal ale taky přednost zpopelnění. U nás se pohřbívá v oblečení, tělo se pak rozkládá dlouho a obtížně..."

Rvačky jen výjimečně

Na otázku, zda Češi ještě stále vnímají pohřeb jako posvátnou věc, nebo spíš nutný a někdy dokonce obtěžující akt, odpovídá František, že se lidé při pohřbech chovají stále ještě pokorně a s úctou. „I když taky jsem zažil, jak se synové porvali přímo v obřadní síni o dědictví, táta ještě na katafalku... Ale to se stalo asi jen dvakrát. Někdo třeba stojí trošku stranou a pokuřuje, ale přijde se rozloučit, což je dobré. Problém je, že spousta lidí se pak o hroby nestará, kytky zvadnou, svíčky dohoří a někteří jsou ještě schopni nám zavolat a stěžovat si, že ty věnce jsme tam jen tak nechali zetlít. Těžko jim vysvětluju, že nejsme zahradníci, ale hrobníci a že péče o hrob je jejich starost." František tvrdí, že on sám se na hřbitově snaží zachovávat určitou pietu, i když je to vlastně taková jeho kancelář. „Ti, kdo si mě a syna najímají, už vědí, že se nezlískáme při prvním kopnutím do země a že svou práci odvedeme, jak máme. Často funguju i jako taková vrba - stařenka přijde a chce si povídat, o muži, který jí zemřel, o dětech, o nemocech. Nemůžu jí přece říct: ,Paní, víte co, nezdržujte, já to tady musím vykopat.'"

Rozdíl mezi pohřbem na venkově a ve městě je podle slov Františka markantní. „Ve městě vás to bude stát víc peněz, ale hlavní rozdíl je v atmosféře. Když umře člověk na vsi, přijde se s ním rozloučit celá dědina, klidně sto padesát i dvě stě lidí. Jdou ho doprovodit až na hřbitov a pak se všichni přesunou do místní hospůdky, kde už je hotový guláš, napečené koláče, popíjí se, zpívá a vzpomíná. Je to pochopitelné, lidé, kteří spolu žijí v jedné vsi třeba šedesát let, se vzájemně daleko lépe znají a mají k sobě blíž. Ve městě se tohle neděje, tam se většinou sejde na pohřbu jen úzký rodinný kruh a pohřební hostiny taky nebývají tak časté. Někdy nedojde ani na ten obřad."

Svatby podle Martiny

To osmatřicetiletá majitelka svatební agentury L´armonia Martina Batalová má náplň práce o něco optimističtější. Její agentura byla v České republice první, která zprostředkovávala svatby takzvaně. na klíč. Přestože za těch čtrnáct let absolvovala stovky svateb, žádné zlehčování svatebního rituálu prý nepozoruje. „Nevěsty a hlavně maminky se při obřadu stále dojímají, často i nepokrytě uroní slzu. Ta slavnostní atmosféra, výjimečné prostředí a samotný fakt, že jejich potomek vstupuje do manželství, je spolehlivě dostane. A přiznám se, že někdy i mě," vypráví Martina. „Co mě ale překvapuje, je, že ačkoli je mým klientům většinou víc než třicet let, nechají si do průběhu dne, který je především jejich, hodně mluvit od rodičů. Stalo se, že jsme třeba dva měsíce chystali svatbu v Benátkách a najednou mi budoucí nevěsta zavolala, že to musí zrušit, protože maminka odmítá cestovat až do Itálie. Na tom je vidět, jak je svatba v mnoha případech stále ještě záležitostí celé rodiny, podobně jako tomu bylo dřív."

Proč ano a proč ne

Argumenty pro odmítání sňatků bývají různé: od přesvědčení, že je to jen nepodstatná formalita, která může po rozvodu přijít draho, že hlavní je kvalita vztahu, přes zaneprázdnění kariérou či strach z definitivního stavu, v němž schází svoboda. Setkáme se však i s argumentem, že rodičům to taky nevyšlo nebo s prohlášením, že svatební rituál je zbytečné utrácení nemalých peněz.

„Není to levná záležitost," připouští Martina, „svým klientům vždycky říkám: chcete-li svatbu se vším všudy pro třicet lidí, pod sto tisíc se nedostanete." Pěknou svatbu lze samozřejmě zařídit daleko levněji, pokud si ji ovšem organizujete sami. Martina pořádá i církevní svatby a prozrazuje, že dokonce začínají lehce převládat nad civilními obřady. „Někteří protestantští kněží oddají i pár, kdy ani jeden z budoucích novomanželů není křtěný, čímž se možnost církevního sňatku otevírá většímu množství lidí. Posvátné prostředí kostela lidi láká a někdo má pocit, že to jeho sňatku dodá na vážnosti." Někteří volnomyšlenkářští jedinci chtějí tradičnímu rituálu dodat šťávu, a tak se berou v balonu, na zřícenině, v historických kostýmech, na pláži nebo v gondole plující po benátském kanále. Někteří svatbu berou jako příležitost pro bezva mejdan, jiní jako romantické gesto, prostřednictvím kterého světu sdělí: s touhle osobou chci žít. Jedni jako zpečetění vztahu před Bohem i lidmi, jiní jako pojistku, že to při prvních neshodách nevzdají.

Bez nich to nejde

Z každého obřadu - svatby, pohřbu nebo třeba i z blížících se Dušiček - se může stát pouhé vnější gesto, vyprázdněná a nicneříkající formalita. Ostatně i odborníci se shodují, že naše současnost už dlouho prochází procesem „odposvátnění" většiny svých rituálů. Zároveň se ale ukazuje, že vytrácení rituálu je psychologicky škodlivé, protože v naší psychice je zakódována určitá potřeba prožitku, který nás smysluplně vytrhne z každodennosti. A protože historie potvrdila, že obřady ze života lidí nelze vytlačit zcela bez náhrady, děti našich dětí si třeba pod vlivem vidiny silné emoce, kterou by rituál měl přinášet, jednou vytvoří obřady úplně nové.

Zdroj: Instinkt